METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na úvod musím bez mučení kápnout božskou. Je to možná zvláštní, ale EPICA a jejich tvorba mě doposud míjeli. Sice jsem slyšel předchozí album „Design Your Universe“, ale nezanechalo ve mně žádný hmatatelnější vjem. Teď, zpětně po poslechu letošní novinky, se tomu nepřestávám divit, protože tato dvě alba se od sebe až zase tolik neliší. Ale to druhé na mě bezpochyby zapůsobilo.
A co mě na „Requiem For The Indifferent“ zaujalo? No, lhal bych, kdybych nezačal hlavní devizou EPICY, zpěvačkou a sluníčkem v jedné osobě, Simone Simons, o jejímž vizuálním kouzlu se lze přesvědčit z klipů či fotografické dokumentace na internetu. Zpěvačku a frontwoman ovšem tvoří především její hlas, schopnost pracovat s ním a také s posluchači/diváky. O pěveckém umu vás Simone přesvědčí kupříkladu v pomalé písni „Delirium“, která na úvodních 40 vteřin připomene široké ruské stepi a širokou ruskou duši (tímto nechci nijak dávat do souvislosti název písně s ruskou náturou!). Simonin hlas vás vede a hladí. Zkrátka a dobře, chytí vás za srdce.
Podobný dojem lze zprvu nabýt u „Deep Water Horizon“, kde Simone opět svým zpěvem šáhne posluchači po osrdí, avšak v druhé půlce se song „zvrhne“ a o slovo (tedy spíše řev a mikrofon) se přihlásí šéf kapely a hlavní skladatel Mark Jansen, jehož zpěv je klasickou variací na model „kráska a zvíře“. Ačkoli většinu zpěvu obstarává Simone, Mark také umí pěvecky zařádit („Stay The Course“).
Album kromě zpěvu a muzikantských výkonů, které jsou v daném případě s producentským přispěním workoholika Saschy Paetha v pořádku, obecně dělá zejména skladatelská potence a schopnost zaujmout posluchače. V tomto ohledu má „Requiem For The Indifferent“ výchozí situaci poněkud ztíženou, protože představuje více než 70-ti minutový monolit, do něhož se zprvu posluchačsky proniká nesnadno. Vsadím se, že na první poslech by mi deset lidí vypíchlo desatero různých momentů, jimiž je album dostalo.
Chce to tedy pár (raději ale více) poslechů, než se onen, na první pohled celistvý, monolit pomalu začne drolit. Neříkám, že se uvnitř něj nenajde i prázdná dutina (spíše než jednotlivé songy se jedná o hudební pasáže), ale tvrdý a kvalitní granit převažuje. Nejlepším a současně největším šutrem (zůstanu-li u geologické hantýrky) je závěrečný desetiminutový opus „Serenade Of Self-Destruction“, v němž dává EPICA ohledně symfonického a vokálního provedení takovým THERION pořádně na prdel (a to jsem ještě neslyšel poslední „francouzský výtvor“ projektu páně Johanssona).
Osobně si myslím, že EPICA minimálně na předchozím albu opustila žánr čistě goticko-metalové škatulky a zamířila zcela na špici současné symfonické metalové scény. Dříve jsem tyto Nizozemce házel do jednoho pytle s dnes již neexistujícími krajany AFTER FOREVER, ovšem tuto situaci mám nyní ulehčenou, neboť AFTER FOREVER již nefungují a současná EPICA má svůj vlastní hudební ksicht (tento výraz se rozhodně netýká vzhledu zpěvačky).
Je slyšet, že kapela skladatelsky vyspěla, a hraje, co a jak chce. Samozřejmě je za ní znát cinkot zlaťáků vydavatele, který jistě nešetřil na vydáních ve studiu v očekávání návratnosti vynaložených prostředků. EPICA sice nevyužívá žádných nových postupů, ale zcela jistě ji v daném ranku odlišíte od čím dále více popovějších WITHIN TEMPTATION či burtonovsky pitoreskních NIGHTWISH.
Kvalitní porce symfo-metalové epické muziky s kráskou a zvířetem za mikrofony. A odkud asi? No přece z Nizozemí!
7 / 10
Yves Huts
- baskytara
Mark Jansen
- rytmická kytara, zpěv
Coen Janssen
- klávesy, piáno
Simone Simons
- zpěv
Ariën van Weesenbeek
- bicí, zpěv
Isaac Delahaye
- sólová kytara
+ hosté
1. Karma
2. Monopoly On Truth
3. Storm The Sorrow
4. Delirium
5. Internal Warfare
6. Requiem For The Indifferent
7. Anima
8. Guilty Demeanor
9. Deep Water Horizon
10. Stay The Course
11. Deter The Tyrant
12. Avalanche
13. Serenade Of Self-Destruction
The Holographic Principle (2016)
The Quantum Enigma (2014)
Requiem For The Indifferent (2012)
Design Your Universe (2009)
The Classical Conspiracy (2009)
The Divine Conspiracy (2007)
Consign To Oblivion (2005)
2 Meter Sessies - We Will Take You With Us (2004)
The Phantom Agony (2003)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 73:01
Produkce: Sascha Paeth
Studio: Gate Studio, Wolfsburg (Německo)
S odstupem času spíše slabší album, mezi vynikajícímí Design Your Universe a Quantum Enigma. Působí na mě takovým "chcíplým" dojmem. Unylý zvuk, několik nepříliš zajímavých písní. Sem tam nějaký divný moment. Následující Quantum Enigma je mnohem lepší.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.